Plénum Ústavního soudu přijalo dne 28. 11. 2017 k otázkám nutného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, posouzení vad dovolání a následné možnosti podání ústavní stížnosti v případě odmítnutí vadného dovolání stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Toto stanovisko uvádí:
„I. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
III. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“
Ústavní soud v citovaném stanovisku pléna sjednotil odlišnou rozhodovací praxi tohoto soudu při řešení výše uvedených právních otázek.
Dle znění výroku I. může soud odmítnout takové dovolání, které neobsahuje řádné vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání dle zákonných požadavků, aniž by toto bylo porušením ústavního práva.
Podle výroku II. tohoto stanoviska pak stěžovatel, který řádně nevymezil splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a toto dovolání bylo z tohoto důvodu soudem odmítnuto, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto důvodu je pak ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nižších soudů v této věci nepřípustná.
Stanovisko dále ve výroku III. uvádí, že dle zákona je přípustné dovolání proti takovému rozhodnutí, při vydání kterého se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Mgr. Edita Borščová